Tibetská mandala v Praze aneb to jsme ještě neviděli
Také vždycky zaváháte, když se jedna kultura chodí dívat na druhou? Připomíná mi to jednu scénu z knihy Jak naštěpit třešeň, kde se ve středověkém Londýně poprvé objeví banán a je vystaven na náměstí, aby se na něj mohli všichni podívat. První odhalení banánu provází velký nával, dav, stoupání si na špičky, šumění ohromného počtu zvědavců, každý chce vidět co nejvíc. Pak dojde k odhalení poloshnilého banánu a všichni jsou jak u vytržení a o banánu pak vypráví každému, koho potkají. Přitom nikdo neměl šanci banán ochutnat, ba naopak – většina účastníků této předváděcí akce tvrdí, že něco takového by do úst nikdy nevzala.
Banán sice už skoro všichni známe a dokonce ho většina z nás už i ochutnala, ale i tak, navzdory globalizaci a rychlému předávání zpráv a nejrůznějších komodit, zůstává na světě stále mnoho neznámého, zajímavého, kouzelného, tajemného, možná i magického, co rozhodně stojí za to, se na to jít podívat, že? Dyť ještě nedávno se platilo za to, že jste se mohli podívat na černocha a za příplatek jste si mohli dokonce i sáhnout. Ano, v případě mandaly a mnichů, se můžeme schovávat za nerůznější klišé, ale na rovinu – jde zejména o zvědavost. Každý to chce vidět – ten zázrak, tu událost, ty mnichy, kteří žijí tak, že si to ani možná nedovedeme představit. A že tradice se mají ctít – i my za ukázku poslušně zaplatíme a za příplatek můžeme i na úvodní a závěrečný obřad, který je ale ke smůle většiny přihlížejících poměrně špatně zorganizován, a tak není vlastně nic vidět. I ten banán měli na vysokém pódiu, aby bylo vidět i z větší dálky. Ale samozřejmě při události typu: zahajovací obřad – není podstatné, aby někdo viděl, jde o vyšší hodnoty, které hravě zametou potřebu obyčejného zvědavce, který chce prostě vidět.
Možná máte pocit, že zatím tak bohulibou akci spíše kritizuji a že by to tak být nemělo – jde přeci o přínos naší i tibetské (buddhistické) kultuře. Jedná se o rituál, který povznáší ducha, je to příležitost k meditaci, k zamyšlení, jedná se zde o moment, kdy člověk může udělat krok vpřed, přehodnotit mnoho věcí, povznést se a v neposlední řadě, sypání mandaly je určitý druh požehnání pro všechny, kteří přihlížejí, pro zemi, kde se sype a koneckonců i pro celý svět. Proč tedy takové akce nepodporovat, jedná-li se navíc o propagaci utlačovaného národa, kultury, náboženství?
Nevím! Mám jen dojem, který jsem si přivezl z pětinedělní cesty po indickém Ladaku. Snažil jsem se tehdy mít srdce otevřené a vnímat realitu takovou jaká je a ne takovou jakou bychom si přáli. Při tomto napůl přemítání jsem objevil zajímavé drobnosti: západní druh školy není vždy základ života, vzdělání přináší bídu, chudobu, pocit méněcennosti, závist, touhu po jiném životě – mnohdy nesmyslném, špínu, prach, znečištění, zničení tradic a mnoho dalších obdivuhodných věcí, které se ruku v ruce vmísí do tradičních kultur pod razítkem civilizace, pokrok, západní kultura (osobně mi nejvýstižnější přijde euroamerická monokultura). A vše zastřešuje guru s názvem – vidina "lepšího" života. Lepšího pro koho, v jakém směru a smyslu, to nikdy nikdo nedokáže popsat, vyjádřit, definovat.
Buddhisté tento druh bytí označují jako sansára. Snahou jednotlivce by pak mělo být vymanění se z koloběhu života, opuštění sansáry. Opuštění nesmyslných tužeb, potřeb, pocitu nutnosti a důležitosti. Mělo by to být naším cílem, stejně jako cílem tibeťanů, ladačanů a všech dalších živých bytostí. Místo toho vozíme do klášterních škol počítače a západní učebnice a vrháme tak všechny zúčastněné hlouběji a hlouběji do mlýnských kamenů všedního života, kterému schází jakýkoliv duchovní a vyšší smysl či princip. Pod zástěrkou pomoci zahrnujeme himálajskou kulturu a tradice stále větší povrchností konzumního života a snažíme se o obrodu, která přináší jen smutek a prach.
Závěrem bych ještě rád poděkoval organizátorům celé akce, protože jsem si mohl znovu ujasnit svůj pocit.
Marcel Valo
